Zábřeh nad Odrou (něm. Heinrichsdorf, v letech 1939–1941 Teufelsdorf, okr. Ostrava-město)
Obec ležící za vysokým břehem řeky Odry stojí pravděpodobně na místě původní slovanské osady předkolonizačního původu. První písemná zmínka o vsi pochází z roku 1288. Zábřeh doznal zásadního rozvoje po založení železáren v sousedních Vítkovicích a po výstavbě železniční vlečky mezi Svinovem a Vítkovicemi, čímž byla odstartována éra zakládání továren a výrobních fabrik v okolí dráhy. Největšího stavebního rozvoje se Zábřeh dočkal ve 20. století. Od roku 1921 vznikala velká zahradní čtvrť Zábřeh-Družstvo, po druhé světové válce probíhala výstavba sídliště Stalingrad a od roku 1960 byla na katastru Zábřehu budována část panelového sídliště Jižní Město.
Pohlednice Zábřehu, okolo 1940 (soukromý archiv PLP)
Nevíme, zda byl Vojtěch Martínek častým návštěvníkem Zábřehu nad Odrou, ale jistě jím často procházel a projížděl, neboť velkou část svého života žil v sousední Hrabůvce. Je však možné, že se prostředím Zábřehu inspiroval při vytváření literárního prostoru v díle Jizva na tváři(1946). Poměrně lehce zde identifikujeme tramvajovou linku, která jezdila od roku 1929 z nynějšího Mírového náměstí ve Vítkovicích po Zengrově ulici (dnes úseky ulic Zengrova a Rudná). Tramvaj projížděla od vítkovických závodů přes Jeremenkovu ulici a pokračovala po ulicích Šalounova, Lidická a Zengrova, kde se proplétala mezi výstavnými domy, až zabočila do ulice Zengrova. Po ní pokračovala kolem nižší zástavby směrem k Zábřehu. Na samé hranici katastrů míjela Josefínskou a Sirotčí kolonii. V popisu také narážíme na zmínku o lese, který můžeme ztotožnit s Bělským lesem, za nímž jsou už vidět vrcholky Beskyd:
Pohled do dnešní Rudné ulici v Zábřehu-Družstvě. Právě zde byla až do roku 1941 konečná stanice tramvají směřujících sem z Vítkovic (soukromý archiv PLP)
Tramvaj vesele cinkala a šustěla po kolejích. Chlapecky se rozbíhala do ulic a kdykoli podtrhla čáru drátů modrým plamínkem, vypadalo to jako klukovská nezbednost: barevnými tužkami se načmárnou po plotech a sloupech kmitavé pruhy pro nic jiného, jen pro okamžik uvolněné rozpustilosti. Jak by mohlo být jinak: v těch místech byly oba tramvajové vozy už daleko ze středu velkého průmyslového města, už proletěly naplněnými ulicemi a vedle komínů, rachotících dílen, hlomozících povozů, už se rozloučily s výkladními skříněmi i okny kanceláří. Proběhly natlačenými dělnickými koloniemi s řadami jednotvárných červených domků a zamířily k vilkové čtvrti – a to bylo, jako by chlapce pustili z dusných světnic do polí a mezi zahrádky. Tam v tom shluku pestrých, zdobných rodinných domků přestávala přísnost úřadů i dravý spěch fabrik, tam se uvolnila únavná pravidelnost ulic: každá ta vilka se strojila jinak, jedna si nasadila svítivý klobouček střech a jiná zablýskla zelenými okenicemi, jedna se pošetile chlubila věžičkami a lomenými zdmi, jiná chtěla být jak roztomilá krychlička mezi třásněmi stromů. Ale žádná z nich nechtěla vyskočit na okraj chodníku a omrzele se dívat do ulice, každá před sebe kladla jako ochrannou hráz mříže, ploty a stromové vojáčky, v dubnovém slunci jenom lehce pokropené zelenými skvrnami. (…) Když tramvaj přicinká v tato místa, už jako by nadobro město opustila. Za ulicí se už táhnou pruhy polí, za nimi se pozdvihne roztřesená hráz lesa a daleko na obzoru se rýsují vlny hor, nyní v dubnovém slunci tak jasně modré a přímo pastelově půvabné. (Jizva na tváři 1946, s. 7)
Zábřežské prostředí můžeme identifikovat přesně v krátkém místopisném textu s názvem U Odry (1938), který vznikl v reakci na zábor Sudet po mnichovské konferenci. Martínek jasně naznačuje, odkud se dívá do zabraného území – bylo to na lukách mezi Zábřehem a Výškovicemi:
Vidíš Polanku, vidíš domky sedláků, chalupníků, stranou je Svinov i s vysokými stožáry rozhlasovými, dále sousedské Klimkovice, a tak bys mohl jít dědinu za dědinou až k Opavě a všude bys slyšel jen naši mluvu, tak jak mluvili staříci a prastaříci, všude tam bys chodil krajinami, kde seděli tvoji bratři, příbuzní, přátelé od nepaměti, krajinami pracovitých lidí a veselých děvuch. (U Odry 1938. s. 9)
